Home Blog Cesta za lesním mužem

Cesta za lesním mužem

„Jde pořád za námi. Neohlížejte se a nezastavujte!“ zní jasný pokyn průvodce Johna. „Neodhazujte žádné zbytky jídla, nebo se jí nezbavíme!“ Šplháme neprostupnou džunglí, zpocení a unavení. Před námi sviští mačeta, bez jejíž pomoci bychom neudělali ani krok. Za námi, vysoko ve větvích, si ladně klestí cestu orangutaní samice s ročním mládětem.

Přílet na Sumatru nezačal právě nejšťastněji. Celník, očividně zaskočený českým pasem, si dlouho láme hlavu, jak s takovými „exoty“ naložit. Když se konečně rozhodne dát do pasu razítko, zjišťujeme, že naše batohy nedorazily. Sedím tedy na rozvrzané židli v jakési kanceláři a pokouším se zjistit, kde naše zavazadla jsou. Na oprýskaném počítači, starém snad dvacet let, se kdosi snaží získat nějaké informace. Mezitím se do kanceláře trousí jednotliví zaměstnanci a nemohou ze mě spustit oči. Někteří se osmělují, přistupují blíže a plácají mě po zádech. Myslí si, že přijel nějaký americký zápasník. Převyšuji je většinou tak o dvě hlavy, ale bojovat tady s nikým rozhodně nechci. „Batohy jsou na světě. Dorazí dnes večer,“ hlásí muž v uniformě. My ale chceme ještě dnes do džungle za orangutany!

Popisovat autobusové nádraží v Medanu nemá význam. To se musí vidět! Jsme tu jediní běloši. „Jedete do Bukit Lawang?“ ptá se přítelkyně muže, vypadajícího jako řidič. „Ano, asi za deset minut. Nastupte si.“ Získáváme další důležitou zkušenost. V Indonésii má veřejná doprava jen počáteční a konečnou stanici. Jinak se staví všude, kde si někdo zamává nebo zakřičí. Autobus odjíždí, až když je „přiměřeně“ zaplněn. To znamená nacpán k prasknutí. A tak ze slíbených deseti minut je nakonec téměř hodina. Cestou se pak přistupuje na střechu, žebřík a další místa, na kterých se dá aspoň chvilku udržet. Jízdné se vybírá tak, že pomocník řidiče ručkuje za jízdy po oknech kolem autobusu a okny vybírá jízdné. Devadesátikilometrovou trasu zdoláváme za pět hodin. Do světoznámého střediska na záchranu orangutanů, kteří byli zabaveni svým majitelům nebo ze svého zajetí utekli, míří většina turistů. Některé lidoopy sem dali lidé dobrovolně, protože přestali plnit roli domácího mazlíčka. Jiní prožili většinu života v těsné kleci nebo byli přivázáni na řetězu bez možnosti pohybu. Taková zvířata prožila velký stres. Mají nedostatečně vyvinuté svalstvo, omezenou schopnost pohybu, vypelichanou srst a před sebou téměř
jistou brzkou smrt. Právě pro takto postižená zvířata bylo v roce 1973 zřízeno rehabilitační centrum. Od prvních chvil si uvědomuji, že proslulost nemusí vždy znamenat to nejlepší. Získat zde podrobné informace o orangutanech je poměrně složité a vybavení „edukačního“ centra velmi skromné. Dvakrát týdně promítají vzdělávací film. Středisko je od roku 1980 pod správou indonéské vlády a ta má očividně jiné priority než financování a rozvoj tohoto unikátního místa. Ráno si musíme přivstat. První krmení začíná v půl deváté. Se zaplaceným permitem procházíme celou vesnicí. Je to vlastně taková dlouhá nudle a po úzkém chodníčku se dostáváme až k řece. Chybí tam most, a tak tvoří přirozenou hranici, za kterou by se orangutani neměli dostat. Ti se totiž vody bojí.

Dřevěná kánoe zavěšená na laně převáží skupiny turistů na druhý břeh. Vedeni průvodcem stoupáme do příkrého kopce. Za necelou čtvrthodinku stojíme na nejnavštěvovanějším místě celé oblasti. Návštěvníci zůstávají na neupraveném svahu. Rangeři vylézají po žebříku na dřevěnou plošinu. Mají sebou mléko a banány, které sice nepatří mezi typickou potravu lidoopů, ale velice rádi si na nich pochutnají. Obzvlášť, když jsou tak snadno dostupné. Ve větvích to zašumí a na plošinu se spouští samice s mládětem. Pije mléko z hrníčku a konzumuje banán. Za chvilku přichází další. Banánů bere celý trs a šplhá zpět do koruny stromu. Během několika minut se kolem plošiny pohupuje asi pět dalších lidoopů. Ze svahu je na plato krásný výhled a turisté jsou nadšeni. Aparáty cvakají, kamery bzučí. Tato procedura se opakuje dvakrát denně. Jeden z rangerů s námi zůstává i po odchodu celé skupiny. „Každý nově přijatý orangutan je podroben důkladné zdravotní prohlídce. Jsou velmi náchylní k běžným lidským infekcím. Proto jim nedovolujeme kontakt s lidmi. Bohužel existují „průvodci“, kteří nechávají turisty za úplatu udělat si snímek, jak se drží s orangutanem za ruku. Naši práci tím ničí,“ konstatuje smutně John. Dobře ví, že špatná ekonomická situace nedává vyhlídku na lepší budoucnost. Vždyť i peníze ze vstupného jsou odváděny do státní pokladny a jen malá část z nich je investována do záchranného programu. „Máme sotva na očkování a platy. Proto je všechno tak skromné, klece rezavé a rozvoj prakticky žádný!“ John si uvědomuje, že odbočil a rychle se vrací k náplni své práce. „V první řadě musíme zabránit tomu, aby nově příchozí orangutan nakazil ostatní. Držíme je proto v karanténě a pozorujeme, jaké mají dovednosti a instinkty. Například jestli umějí šplhat, trávit přírodní potravu, stavět si hnízdo. Nejhorší je to s těmi, co byli zajati jako mláďata. Ty učíme všechno znovu od začátku. V divočině by se to učili šest let.“ Právě tak dlouho zůstávají mláďata se svou matkou. Musí získat sílu a jistotu pro pohyb ve větvích. U některých se to podaří během několika měsíců, jiná se to nenaučí nikdy.

Malá samice šplhá kolem a upřeně nás pozoruje. „Hlídej si brašnu od foťáku, nebo ti ji odnese do hnízda,“ varuje John a snaží se ji odehnat. Orangutani si stavějí v korunách stromů hnízda každý den. Kromě shánění potravy je to jejich hlavní denní náplň. Do starých hnízd se již nevracejí. Bojí se prý hadů. „Když ve středisku usoudíme, že orangutan už může žít sám, vypustíme ho v okolí plošiny. Chodí se pak přikrmovat a stává se polodivokým,“ tvrdí John. „Žije samostatně a my můžeme jen kontrolovat, jak se mu daří ve volné přírodě.“

Orangutani mizí v džungli a my se vracíme na stanici. U klece sedí orangutan a komunikuje s tím uvnitř. Je to zvláštní pocit, ale oči toho uvězněného se zdají být opravdu mnohem smutnější než toho svobodného. Bariéra mříží s přitisknutou tváří a rukou protaženou skrz působí srdceryvným dojmem. John pokračuje ve vyprávění. „Ti, co se o sebe dokáží postarat úplně sami, jsou vyváženi z dosahu lidí. Hluboko do pralesa. Uvolní se tím prostor pro ostatní, kteří mohou přicházet na plošinu ke krmení.“ To je však obrovský problém. K přepravě tak mohutného zvířete je potřeba vrtulník a na to v Bukit Lawangu nemají peníze. Pralesy jsou v této oblasti likvidovány ve velkém, a tak najít pro orangutany vhodné místo je stále těžší. „Přesto se nám podařilo do přírody začlenit už přes dvě stě zvířat. Nejlepší odměnou pro nás je, když samice, která prošla rehabilitací, porodí v přírodě zdravé mládě,“ raduje se John. Vytušil náš opravdový zájem o orangutany a nabídl nám celodenní výlet do džungle. Cena dvacet dolarů za osobu se zdá být jenom chabým příspěvkem na podporu tak užitečné práce. Ráno vyrážíme v šestičlenné skupince do džungle. Stačí ujít pár metrů do prudkého kopce a můžeme ždímat trika. Cestu znepříjemňuje obrovská vlhkost, horko a pot, který se neodpařuje. John nás vede vyšlapanou stezkou. Když je potřeba, vytáhne mačetu a cestu proseká. Míjíme gigantické stromy. V jejich korunách to čas od času zašustí, ozve se křik a nad hlavami se nám přežene nějaký gibon, makak nebo prolétne zoborožec. Cesta vede strmě vzhůru nebo klesá prudce dolů. Rovina prakticky neexistuje. Zvlhlá bahnitá půda klouže, a tak není nouze o krkolomné pády. Při tom mém ostatní křičí zděšením. Chráním hlavně fotoaparát a bezmocně se řítím ze srázu. K radosti všech se mi nic nestalo. Mám ale pocit, že jsem se skutálel do ráje. Hluboké údolí, řeka, krásný vodopád a u něj na stromě ve výšce asi dvou metrů statná orangutaní matka s rok starým mládětem. Na druhém břehu sedí chromý makak a pozoruje nás.

Orangutanka se k nám blíží. Jmenuje se Cepi. Ochotně pózuje se svým mládětem, pak ho tiskne k prsu a kojí. Zdá se mi, že se na nás usmívá. Po návratu do střediska sedíme s Johnem nad šálkem horkého čaje. Vtom k nám přichází orangutaní mládě. Pomalým pohybem mě objímá svou dlouhou paží a snaží se co nejvíce přitisknout. Jeho velké smutné oči jako by se ptaly: „Jak dlouho nás ještě vydržíte chránit?“

P.S. Rok po našem odjezdu postihla oblast živelná katastrofa. Pravděpodobně v důsledku nelegální těžby dřeva se při silných deštích uvolnilo množství kmenů a kamení, které zacpaly místa zúženého koryta jinak poklidné řeky Bohorok. Vytvořily se přírodní přehrady, které nevydržely silný nápor nové vody. Desetimetrová vlna, která pak během jedné noci zasáhla celou vesnici, způsobila nenapravitelné škody. Zemřelo několik set lidí, včetně několika turistů. Byly zničeny stovky domů, mosty, mešity, obchůdky i hotely. Několik let se oblast vzpamatovávala z totální zkázy. Díky mezinárodní pomoci se to částečně podařilo a oblast je dnes opět přístupná turistům. V malajštině znamená slovo orangutan lesní člověk (orang – člověk, utan – les).

Nejnovější články