Home Blog Výstup na Mt.Whitney

Výstup na Mt.Whitney

Nebe bez mráčku má nezvykle šedou barvu. Zápach kouře je všudypřítomný a provází nás již desítky mil. Na fotbalovém hřišti polehávají desítky hasičů. Jedni přijíždějí a padají únavou mezi své kolegy, druzí naskakují do připravených obrovských aut a vyrážejí pokračovat v nerovném boji s všudypřítomnými požáry. Obrázek zkázy lemují helikoptéry, nalétávající s plnými zásobníky vody do nitra pohoří Sierra Nevada.

 

   Tak vypadal příjezd do Lone Pine, malého městečka na východní straně Sierra Nevady. Obchůdky se suvenýry a turistickými potřebami, restaurace, několik motelů a veliké turistické centrum nenechávají nikoho na pochybách, že výstup na nejvyšší horu USA (s výjimkou Aljašky), začíná právě zde.

   Kalifornii letos v létě sužovalo velké množství požárů a řada turisticky atraktivních míst ztrácela své kouzlo v nekonečné šedi, zahalující jinak naprosto čisté nebe. Viditelnost byla výrazně snížena a populární vyhlídky, jindy obsypané turisty, mnohdy zely prázdnotou. Po příjezdu do Lone Pine jsme chvíli váhali, jestli naše dvoudenní stoupání do výšky 4 418m bude mít smysl. Nejkrásnější odměnou na vrcholu jsou právě pohledy na nekonečné vrcholky okolních hor a malebná údolí s ledovcovými jezery. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme, ale znamená to zdolat ještě jednu významnou překážku. Získat povolení ke vstupu. Strážci parku velmi bedlivě střeží okolní přírodu a tak je každý den na stezku vpuštěno jen několik vyvolených, kteří mohou na jediném určeném místě postavit stan a přenocovat. Podle zpráv z internetu, i ze stránek věhlasných průvodců, se naše šance zdály beznadějné. Trek je nutné rezervovat nejméně půl roku dopředu. Pokud nemáte v únoru potvrzenou rezervaci, vaše šance na léto je minimální.

Ubytovali jsme se v příjemném hotelu na okraji města. Bylo pozdní odpoledne. „ Zkuste to zítra ráno. Dneska už je zavřeno. Někdy to vyjde i bez rezervace“, dává nám naději recepční z hotelu.

   Opouštíme recepci a začínáme z auta vynášet věci do pokoje. U brány hotelu náhle zastavuje policie nějakou dodávku. Policista kontroluje doklady řidiče. Stojíme hned vedle a tak máme o kontrole dokonalý přehled. Řidič je zřejmě trochu opilý a tak policista využívá všech možností k ověření skutečnosti. Nenutí řidiče foukat do měřiče, ale kreslí na zem křídou čáru a řidič ji musí v celé délce bez zaváhání přejít. Následuje pokyn k postupnému vyjmenování všech měsíců v roce. K našemu skrývanému pobavení nasloucháme, jak po březnu přijde kousek podzimu, vrátí se léto, trochu zimy a zase březen. Policista řeší situaci s naprosto vážným výrazem ve tváři a dává postiženému poslední šanci. Populární dotek prstem na špičku nosu. Postižený se jednou ťukne do zubu, podruhé píchne pod oko a tak nezbývá než nastoupit do policejního auta a odjet na stanici. Trochu místním závidíme respekt a důslednost strážců pořádku a mrzí nás, že se nedozvíme výši trestu.

   Zbytek dne trávíme prohlídkou nedaleké populární oblasti Alabama Hills. John Wayne, Garry Cooper a mnoho dalších zde natočili své nejúspěšnější filmy o kovbojích. Jejich přítomnost je připomínána fotografiemi v obchodech i hotelích po celém městě. Místní jsou na ně oprávněně pyšní a tak můžete navštívit i místní kino, ve kterém se hrají právě jejich filmy.

   Druhý den ráno míříme do turistického centra. Je asi jednu míli za městem a získáte v něm vyčerpávající informace o celé oblasti. Hned po vstupu nás vítá široký úsměv strážkyně ve stylovém klobouku. „Dobrý den. Přijeli jsme z Evropy a rádi bychom vylezli na Mt. Whitney“. Snažím se zdvořile vzbudit soucit s cizinci z takové dálky. Strážkyně se trochu zachmuří a zalistuje v počítači. „Kolik vás je a kdybyste chtěli jít“? K našemu velkému překvapení jsme získali permit ještě na tento den. Znamená to, že musíme vyrazit téměř okamžitě. Cesta trvá několik hodin a do tábořiště musíte dorazit ještě za světla. Vyřizujeme nezbytné formality a propůjčujeme si bear box. Je to objemná plastová nádoba, do které uzavřete veškeré voňavé věci, včetně repelentů, potravin, kosmetiky a všeho dalšího, co by mohlo lákat medvědy. S těmi se můžete na cestě klidně potkat a je třeba být náležitě poučen, jak v takovém případě postupovat. V rizikových a nepřehledných úsecích cesty je doporučeno dělat přiměřený hluk. K tomu se výborně hodí rolničky, prodávané právě k tomuto účelu. Přiděláte si ji na batoh nebo boty a každý krok je provázen nepříjemným cinkáním. Dobrodruzi hledající v odlehlé divočině klid a samotu, jsou po několika desítkách metrů notně otrávení a rolničky odkládají zpět, hluboko na dno batohu. Přímý střet vyděšeného turisty s vystrašeným medvědem, může být velmi nebezpečný. Strážkyně nás na možné nebezpečí upozorňuje a s úsměvem přidává radu, jak rozlišit černého medvěda od grizzlyho. „Když vylezete na strom, černý medvěd vyleze za vámi. Grizzly vás z něj setřese“! Podepisujeme pronájem té zbytečně těžké krabice a jako bonus dostáváme každý igelitový balíček, ve stylové khaki barvě. „Suché latríny byly z trasy odstraněny a každý dostává tyto balíčky. Po celé trase platí: co si kdo přinese, to si také odnese. To platí nejen pro odpadky, ale i veškeré exkrementy“!, dodává vesele, s výrazem absolutní nezpochybnitelnosti. Naše viditelné rozpaky, dávají tušit, že úsilí vydržet s produkty metabolismu až zpět do města, bude maximální. Představa, že „to“ nesu zabalené na zádech v batohu, mezi jídlem a oblečením, ve mně snad vyvolá dostatečně účinnou stresovou zácpu.

   Opouštíme stanici. Rychle zabalit batohy, nakoupit energetické tyčinky na dva dny, dva galony pitné vody a vyrážíme. Míjíme Alabama Hills a po asi třinácti mílích zastavujeme na parkovišti. Batohy na záda, nastavit trekové hůlky, utáhnout všechny popruhy, přivázat viditelně permit na batoh a ……..začínáme stoupat. Je horko. Na vrchol to bude více jak třináct kilometrů prudkého stoupání. Na této vzdálenosti překonáme přes 1870 výškových metrů. Dnes však musíme dojít jen do Trail Campu, ve výšce 3658 m. Je asi půl jedenácté. Po několika desítkách metrů potkáváme skupinku turistů, značně znavených. „To vycházíte teprve teď“?, ptá se užasle slečna s obrovským batohem. „To jste blázni a máte co dělat. Stojí to za to. Hodně štěstí“. Pomalu ukrajujeme první metry. Cesta je pohodlná. Ujdeme několik desítek metrů, pak se prudce obrátí o téměř 180° a pokračuje ve stejné délce. Znovu obrat. Tak se to opakuje téměř do nekonečna. Máme ještě dost sil a tak nám to celkem utíká. Propocená trika dávají tušit, že spotřeba vody bude značná. Vodu můžete cestou nabrat v jezerech, potůčkách nebo na sněhových plotnách. Musíte jí ale převařit nebo filtrovat. Po zkušenosti, kterou jsem zde udělal před deseti lety, jsme nevzali vařič ani filtr. Ve výšce 4000m se nám tenkrát vodu nepodařilo uvést do varu. A filtr nemáme. Odpíjíme první doušky z galonového kanistru a trochu ulevujeme zatíženým zádům. Zdoláváme první říčku. Klokotá přes cestu a představuje zpestření namáhavé cesty. Udržet balanc na tenkých kládách, umožňujících její zdolání suchou nohou, dá oběma docela zabrat. Ale zvládli jsme to. Po téměř dvouhodinovém stoupání přicházíme k jezeru Lone Pine. Je to první perla na cestě k vrcholu. Nezastavit se tu by byl neodpustitelný hřích. Průzračná voda v jezírku, lemovaném z části sněhovou plotnou, láká k osvěžení. Nikdo se však nekoupe. Pár rybářů se soustředí na svůj úlovek a tak odkládáme batohy a stávají se z nás lovci úchvatných snímků. Po půl hodině se vydáváme zase na cestu lesem. Náhle se ocitáme na rozlehlé louce. Protéká jí potok, obklopený mokřinami. Začínají na nás útočit hejna krvelačných moskytů. Repelent nemáme. Voněl by medvědům. Pleskáme jednoho za druhým. Desítky jich pobijete, ale okamžitě je nahradí další. Louku rychle opouštíme a po půldruhé hodině zastavujeme u jezera Mirror Lake. Jsme již značně vyčerpaní. Batohy skládáme u kmene stromu. Bereme si první energetické tyčinky a hltáme kvanta vody. I toto jezero je nádherné. Míjíme trojici starších lidí. I oni zastavují. „Prosím vás, jak je to ještě daleko k tábořišti“?, ptám se vyčerpaným hlasem, kterým jako bych naznačoval, že očekávám odpověď, která mi dodá sil. Pán se zarazí a pak mě nekompromisně srazí na kolena. „ To je ještě daleko a strašně prudce nahoru. Neumím to odhadnout, ale čeká vás ještě pořádný kus cesty“. Batohy se zdají mnohem těžší než na začátku. Pomalu stoupáme a stále častěji odpočíváme. Vzduch řídne a dýchá se hůře. Na cestě se objevují první sněhové plotny. Ještě že máme trekové hůlky. Šetří nám rychle ubývající síly. Noha nohu mine. Stoupáme velmi pomalu. Otvírají se nám nádherná panoramata. Přes cestu občas přeběhne čipmánek. Malá veverka, která je téměř všudypřítomná.

   Od Mirror Lake stoupáme už skoro tři hodiny. Mám pocit, že každý další metr bude můj poslední. Náhle spatřuji hladinu Consultation Lake. To znamená, že tábor je nadosah. Ještě pár desítek metrů a pro dnešek jsme v cíli. Před námi je několik stanů. Vybíráme si příjemné místo v závětří a z posledních sil stavíme stan. Svítí slunce a nebe je bez mráčku. Ani nemám hlad. Jsme ve výšce 3 658 m. Oba nás bolí hlava a tak jen sedíme, lapem po vzduchu a pozorujeme okolí. Jeden z turistů opouští svou skupinku a s khaki pytlíkem mizí za obrovským kamenem. Jsem rád, že tento problém zatím řešit nemusím. Slunce pomalu mizí za ostrými štíty okolních hor. Ochlazuje se a tak na sebe navlečeme několik vrstev a zalézáme do stanu. Občas s ním zacloumá poryv větru, ale drží pevně. Pokoušíme se usnout. Je to marné. Bolest hlavy je příliš silná. Špatně se dýchá. Když už se zdá, že bych na chvilku přeci jen usnul, náraz větru zacloumá stanem a pokus začíná znova.

   Ráno mi není o moc lépe. Jestli Martina nebude chtít jít dál, navrhnu sestup zpátky. Nenápadně drknu do jejího spacáku a čekám, co se bude dít. Z neforemné hromady vykoukne její obličej a říká: „To byla hrozná noc. Skoro jsem nespala.“ Naděje na sestup se zvýšila a tak čekám co bude dál. Vylézá ze stanu a za chvilku slyším: „Polez lenochu. Je krásně a ostatní už jsou na cestě“. Tak je to jasné. Půjde se nahoru.

   Bereme jen nejpotřebnější věci. Zbytek necháváme ve stanu. V dálce jsou patrné malé tečky, pomalu se pohybující po úzké stezce. Většina lidí už je opravdu na cestě. Připojujeme se a stoupáme. Nekonečně klikatá cesta má cíl v úžasném sedle Trail Crest. Je to místo, kde se dostanete na hranu skalního masívu a rozevře se před vámi ohromující výhled na sluncem zalitou Sierra Nevadu. Sníh, jezera, hory. Vše máte jako na dlani. Stojíme a téměř bez dechu hltáme tu nekonečnou krásu. Začíná trochu foukat a tak musíme vytáhnout větrovky a čepice. Tady by mohl být cíl naší cesty, ale teď už to snad dojdeme. Chvíli klesáme, pak ale následuje pozvolné stoupání. Špatně se dýchá. Někteří cestu vzdávají a vracejí se zpátky. Stokrát jsem proklel rozhodnutí jít dál. Ale pokračujeme. Už to přeci nevzdáme! Odpočíváme už i po několika desítkách metrů. Postupujeme velmi pomalu. Několikahodinové úsilí nás přivádí na samotný vrchol nejvyšší hory USA. Aljaška se tady nepočítá! 4 418 m! Sedáme a leháme na největší kameny. Jsme totálně vyčerpaní. Pořizujeme pár nezbytných fotografií, ale vůbec nemáme energii na nějaké aranžování. Je to nekonečná krása. Odpočíváme a dopíjíme zbytek vody. „Co budeme pít cestou zpátky“?, ptá se Martina v naději, že něco vymyslím. Nakonec nás zachránily sněhové úseky, pokrývající cestu.

   Vracíme se ke stanu. Máme za sebou úmorné hodiny nahoru a dolů a teď ještě celý včerejší úsek. Balíme stan. Batoh na záda a vzhůru dolů.

Před setměním se vracíme k autu. Unavení, hladoví, ale absolutně šťastní. Sjíždíme do Lone Pine. Stejný hotel. Sprcha, večeře, pohodlná postel. Beru si na klín mapu. Zítra nás čeká Death Valley. 53°C a 86 m pod hladinou moře. Nejníže položené místo na západní polokouli. To už je ale jiné dobrodružství.

Nejnovější články