Home Blog Walking safari v africké buši

Walking safari v africké buši


„Když v Johannesburgu zastřelím v sebeobraně černocha, budu s tím mít méně starostí, než když tady skolím slona,“ tvrdí trochu rozhorleně náš průvodce André a dál se věnuje čištění hlavně své brokovnice. Ta představuje poslední možnost záchrany života při napadení rozzuřeným zvířetem uprostřed divočiny. Jeho černý kolega Elias mlčky přikyvuje. Z očí zkušených rangerů, kteří budou dbát o bezpečnost naší čtyřčlenné skupinky, lze vyčíst, že život v buši a ochrana zvířat v ní jim je nade vše.


Nad Krugerovým národním parkem v Jihoafrické republice rychle zapadá slunce. V okolí vyjí hyeny. Věčně usměvavá baculatá černoška Maria připravila výborné barbecue. Oheň klidně plápolá. Ranger André vypráví neuvěřitelné historky z divočiny a mě zajímá, jestli by v nouzi skutečně dokázal použít svou zbraň.
„Skupina vedená mým šéfem kdysi pozorovala stádo slonů. Náhle se od ostatních oddělil mohutný samec a zaútočil,“ vzpomíná na historku svého nadřízeného André. „Všichni začali ustupovat, jedna dáma však ze strachu upadla a v panické hrůze už nestačila vstát. Ranger před ni okamžitě skočil, na rychle se blížícího slona zamířil, a když zvíře již bylo téměř na dosah, stiskl spoušť. „Cvak“ – ozvalo se místo hřmotné rány.“ Náboj se v hlavni zasekl!
V žádném z turistů by se krve nedořezal. Ranger praštil puškou o zem, roztáhl ruce a vstříc jisté smrti bránil ženu vlastním tělem. Slon se naprosto nečekaně zastavil sotva tři kroky před ním. Chvíli rangera pozoroval, pak zdvihl chobot a vychrstl na něj hektolitry vody. Otočil se a zmizel v buši.“
Práce rangerů v africké buši musí být velmi náročná, ale také úžasně pestrá a vzrušující. Přikládám na oheň další poleno. Do tmy se rozletí tisíce jiskřiček a osvítí tváře všech přítomných. André přehlédne naše napjaté výrazy a pokračuje ve vyprávění. „ Stát se opravdovým rangerem není jednoduché. Každý musí projít velmi náročnými zkouškami a než je mu svěřen první turista, podrobí se mnoha testům. Zbraň smím použít jen v bezprostředním ohrožení života a útočící zvíře nesmí být vzdálené více než pět metrů! Stejně bych pak byl velmi přísně vyšetřován. Musíme být schopni vystřelit během pěti vteřin tři náboje, včetně nabití!“ Elias přikyvuje a významně si hladí rameno, „ukopané“ od zpětných rázů brokovnice. „ Než se podaří zvládnout stanovené limity, musí každý vystřílet stovky nábojů.“
Moje skutečné setkání se slonem sice tak dramatické nebylo, přesto se mi při něm uvedená příhoda také vybavila.
Při návratu z projížďky po Krugerově parku narážíme v korytu vyschlé řeky na osamělého sloního samce. Stojí uprostřed cesty. Do kempu zbývá snad jen padesát metrů. André s Eliasem rychle připravují zbraně a udělují přesné pokyny. K doposud klidnému kolosu se snažíme připlížit co nejblíže. Srdce mi buší vzrušením.
André ovládá nadšení s noblesou skutečného profesionála a pozorně hlídá každý náš pohyb. „Buďte opatrní!“ sykne a hned dodá: „Zvíře reaguje úplně jinak, než když jste v autě. Je to statný mladý samec a mohl by být agresivní!“ Nemohu z něj spustit oči. Ležím od něj sotva třicet metrů a hltám každý jeho pohyb. Notnou chvíli o nás nejeví žádný zájem, pak se náhle otočí. Roztahuje uši, zdvihá ocas a rozbíhá se směrem k nám. Všichni ležíme přitisknuti k zemi téměř bez dechu. Slon se po pár metrech zastavuje a zdvihá chobot. Pak se otáčí a na pozdrav ještě pořádně zatroubí. Vznešeně odchází zpátky do buše.
Celou dobu držím v rukách fotoaparát. Stisknout spoušť si ale netroufám. Každý nepřirozený zvuk by mohl vyvolat nežádoucí reakci. Novodobý mastodont se pozvolna vzdaluje. Vydáváme se v jeho mohutných stopách. Začíná se ale stmívat a André zavelí k návratu do tábora. Naše bezpečnost by stále víc a víc závisela na jeho zbrani.
Druhý den navštěvujeme jedno z nejkrásnějších míst Jihoafrické republiky – Blyde River Canyon. Tento přírodní skvost je možné obdivovat také s batohem na zádech. I zde se ale vyplatí mít zkušeného průvodce. Oloupený turista nebývá výjimkou. K prohlídce kaňonu volíme motorovou loď. Je horko a průzračná voda láká ke koupání. „Raději bych to nezkoušel,“ radí kapitán. Žijí tady krokodýli a zrovna minulý týden chytil jeden z nich tamhle u břehu antilopu. Požíral ji tři dny.“ Nenápadně vytahuji ruce z vody. Po zkušenosti ze Svazijska, kde jsem se po celodenním treku šel osvěžit k potoku, v němž ležel dvoumetrový krokodýl a já si ho všiml až v okamžiku, kdy se pohnul, dobře vím, že v Africe musí být člověk ve střehu, i když se kolem zdánlivě nic neděje. To už ale kapitán obratně manévruje směrem ke skále s vodopádem. „Trochu se osvěžíme,“ podává každému z nás sklenici. Stačí natáhnout ruku a nachytat křišťálově čistou vodu podle libosti. Plavba nerušeně pokračuje.
Na hladině se náhle objevuje několik teček. Přibližujeme se na vzdálenost asi dvaceti metrů. Jsou to hlavy hrochů. Neustále se ponořují a vynořují. Když nás pozorují, vypadají roztomile, přátelsky a neohrabaně.
Opak je ale pravdou. Tato zvířata jsou velmi nebezpečná a nečekaně rychle se pohybují ve vodě i na suchu. Během noci dokáží urazit vzdálenost i několika desítek kilometrů! „Máme jich tu teď asi osm a nejsou to žádní beránci,“ říká kapitán. „Nedávno sem mezi ně přišel jeden cizí. Nepřijali ho. Docházelo k soubojům, a nakonec ho ti ostatní zabili.“
Největší z populární „Big 5“ – Velké pětky – tedy z pěti člověku nejnebezpečnějších a pro lovce nejatraktivnějších savců, je slon. Patří sem i nosorožec, buvol, lev a leopard. Pozorovat tato nádherná zvířata v jejich přirozeném prostředí, kterým je světově proslulý Krugerův národní park, patří mezi nejkrásnější africké zážitky. Buš ale není zoologická zahrada a dostat se v ní ke zvířeti je obtížné. Zvířata jsou ve svém prostředí a lidem se instinktivně vyhýbají. Vystopovat někoho z „Velké pětky“ se dlouho zdá téměř nemožné. Největší šanci nabízí tzv. „walking safari“ – čtyři dny pěších procházek po buši v doprovodu ozbrojených strážců.
Otevřeným terénním vozem jedeme na prohlídku blízké rezervace. Míjíme impaly, žirafy, pštrosy, pakoně …. Líně přežvykují u cesty, pobíhají kolem a naše přítomnost je nijak zvlášť nezneklidňuje. Objevuje se i stádo nebezpečných buvolů. „Buffalo“ – ukazuje André a zastavuje poblíž pasoucího se stáda. „Snad na ně v buši nenarazíme. Jsou pro člověka velmi nebezpeční, protože jsou hloupí. U lva nebo slona můžete předvídat jejich chování. Buvol je nepředvídatelný. Rozhodne-li se pro útok, nic ho nezastaví. Protivníka rozpárá svými rohy nebo ho rozdupe. I lev se mu raději vyhne!“ Vybavuje se mi známý Werichův výrok o tom, že nejhorší srážka je srážka s blbcem. Nepochybně však čerpal z jiných zkušeností. Oceňujeme bezpečí vozu a pokračujeme dál.
Po chvíli narážíme na lvici. Odpočívá ve stínu a o okolí nejeví příliš zájem. Pouze však do okamžiku, než se objeví stádo zeber. Je mezi nimi několik mláďat. Lvice zavětří a pomalu se plíží vpřed. Zmocňuje se nás napětí. „Vypadá to, že půjde lovit,“ říká André. Stádo se pomalu přibližuje a my napjatě čekáme boj o přežití. Lvice ale znovu uléhá do měkké trávy ve stínu stromu. Po několikahodinovém čekání ztrácíme naději na dramatický zážitek. Nádherný predátor africké buše se změnil v roztomilou „kočičku“, která se převaluje na zádech ze strany na stranu a ocasem líně odhání mouchy. „Hmm, tentokrát z toho už nic nebude,“ usuzuje André a startuje jeep.
Ve stejném duchu probíhá i setkání s nosorožci. Dvojici mohutných zvířat doprovází mládě. Všichni jsou neskutečně krásní, ale velmi plaší. André zastavuje. Pozorují nás. Nasloucháme jejich těžkému oddychování. Nosorožec špatně vidí, a tak se mu dá snadno schovat. Vzájemně si vyměňujeme pár přátelských pohledů. Rozhodně nebudeme rodinku rušit v odpolední siestě.
Zato opodál u cesty leží tělo čerstvě zabitého pštrosa s rozpáraným břichem. Ještě se z něj kouří. Náš průvodce opouští auto a se zbraní v ruce obchází zdechlinu. „Asi jsme vyrušili geparda nebo levharta. Většinou stačí vytáhnout kořist na strom.“ Naše oči „rentgenují“ koruny nejbližších stromů, ale žádnou šelmu nevidíme.
Své kouzlo mají také návraty do kempu, vybudovaného hluboko v nitru buše. Pět stanů stojí na břehu koryta vyschlé řeky. V každém z nich jsou dvě lehátka a stolek se svíčkou. Za kempem je latrína obehnaná rákosovým plůtkem a pár metrů od něj stojan s kanystrem, sloužící jako provizorní sprcha.
Chování v kempu má svá přísná pravidla. „Nikdy nerozepínejte zip až k zemi! Černé mamby jsou sice velmi plaché, ale už jsme jich tu pár viděli. Patří mezi nejjedovatější hady a váš stan by mohly považovat za vhodný úkryt,“ radí Elias. „Chcete-li si z Afriky odvézt nějaké zážitky, otvírat jen do poloviny!“ Přestože jsme se tímto doporučením vzorně řídili, lehátka jsme po setmění rozestýlali vždy s obavou, že jakmile pohneme dekou, něco na nás vyskočí. Naštěstí to byl vždy jen téměř neškodný hmyz.
Brzy po ránu se buš tropicky rozpálí. Přesto zdánlivě nudná planina skýtá řadu překvapení. Už víme, jakou rostlinu použít místo zubního kartáčku, čím nahradit toaletní papír, jak se zaručeně otrávit nebo čím naopak zachránit život.
Stojíme nad hromádkou jakéhosi popela s množstvím drobounkých kostiček. Přemýšlíme, co by to mohlo být, až se nám z hlavy kouří. Ochotně všichni nabíráme plnou dlaň. Pečlivé zkoumání ukončí až Elias s úsměvem na tváři: „Laskáte se s týden starými výkaly šakala.“
Elias vůbec překypuje smyslem pro detail, a i druhý z našich průvodců André k němu chová patřičný respekt. „To víte, je to černoch a v buši je doma. Vidí věci, které běloch mine bez povšimnutí,“ uznává André. „Stůjte! Co je tamhle?“ vykřikne náhle Elias a ukazuje prstem na trnitý keř. Všichni kroutíme hlavou. Černý ranger vsouvá ruku do křoví a vytahuje dvacet centimetrů dlouhého chameleona, který kroutí očima do všech světových stran.
Poeticky nádherná je buš v noci. Silným světelným proudem pronikají reflektory našeho jeepu do blízkých i vzdálených houštin. Odpovídají desítky světýlek očí vyplašených a překvapených antilop, zeber a pakoňů. Šakali na lovu, stejně tak i světélkující zadeček jakéhosi velkého pavouka v nás vyvolávají veliké nadšení. Požitek z jízdy na otevřeném terénním voze kazí pouze hmyz, který nelítostně naráží do našich hlav. Srážka s broukem „hovniválem“, který během dne vytrvale zpracovává sloní výkaly, nepatří k nejpříjemnějším. Zvlášť, když se mu podaří trefit do úžasem otevřených úst…
I taková může být Afrika!

Nejnovější články