Home Blog Když v ráji pršelo

Když v ráji pršelo

Na střeše bubnují těžké dešťové kapky. Výhled z okna zastírá opona nekonečných provazů vody, valících se již několik dní bez přestání z ocelové oblohy. Nevěřícně zíráme na tabulku s předpovědí počasí. Pondělí až středa – heavy rain, ve čtvrtek to vypadá lépe, jenom rain, do konce týdne pak opět heavy rain! V tichém zamyšlení si představujeme, jak asi tento výlet dopadne? S řešením přichází ranger John: „ Jestli do rána nepřestane pršet, musím volat vrtulník. Jinak se odsud nedostanete!“ Milford Track – nejkrásnější trek na světě! Každý Novozélanďan by ho chtěl aspoň jednou v životě projít, natožpak cizinec! Deštný prales, divoké řeky, stovky vodopádů, visuté mosty, překrásná údolí a ještě mnohem více můžete obdivovat během čtyř dnů na trase dlouhé 53,5 km.

 Nový Zéland nabízí nezávislým cestovatelům nekonečné možnosti. Kdo touží uniknout z dosahu civilizace a jen tak se toulat podél řek a jezer, po nekonečných pastvinách posetých stovkami ovcí či po úzkých stezkách procházet deštné pralesy a dorazit třeba na okraj sopečného kráteru nebo na ledovec, ten je zde na správném místě a určitě nebude litovat. Cestu na druhý konec světa jsme začali plánovat s dostatečným předstihem. Internet nám poskytl všechny nezbytné informace a Milford Track se měl stát pověstnou třešničkou na dortu našeho putování.

 Díky přísné ochraně přírody je výrazně omezena možnost ubytovacích kapacit a tak je na trasu denně vpuštěno maximálně čtyřicet lidí.  A protože zájem je obrovský, je nutné provést rezervaci co nejdříve. S tříměsíčním předstihem jsme proto zvolili termín přelomu listopadu a prosince. Prostřednictvím internetu jsme vyplnili formulář a předplatili vše, co s trekem souviselo. Pro tuto překrásnou oblast je bohužel charakteristické, že zde během roku napočítáte až 348 deštivých dní. Riziko, že zmoknete, je tedy obrovské a je potřeba být dobře připraven především psychicky. Trek totiž nelze přerušit, a jestliže se na cestu jednou vydáte, musíte dorazit až na její konec. S tím je nutné počítat při balení batohu. Gore-Tex, nepromokavá ponča, ale i obyčejné pláštěnky či igelitové sáčky zde získávají cenu zlata. Bez nich budete mít z cesty peklo. Pravděpodobnost, že by ani jeden den nepršelo, je totiž prakticky nulová!

  Na začátek cesty vás dopraví loď, která vás po čtyřech dnech vyzvedne na jejím konci. Je zakázáno stanování. Spát musíte v určených, velmi skromně vybavených chatách. Kdo by měl zájem projít cestu s průvodcem, snídat džus, sprchovat se teplou vodou a spát v posteli pod peřinou, ten musí sáhnout do kapsy velmi hluboko.

 Te Anau je příjemné městečko na břehu stejnojmenného jezera. Odtud za dva dny vyrazíme na Milford. Jediné, co nás teď opravdu zajímá je předpověď počasí. Po několikatýdenním putování jsme dospěli k závěru, že největším nepřítelem v této jinak naprosto bezpečné zemi je právě počasí. Velmi rychle a nepředvídatelně se dokáže změnit a předpověď na nejbližší dny také není příliš optimistická. Oblast Milfordu patří přes všechny superlativy skutečně i k nejmokřejším místům světa.

 Ráno se probouzíme a první, k čemu upínáme své smysly, je tiché bubnování dešťových kapek. Je zataženo, ale déšť postupně ustává. Balíme jídlo na tři dny. Nepotřebné věci ukládáme do úschovny v hostelu a vyrážíme k autobusu, který nás doveze do Te Anau Downs. Přestupujeme na loď. Během hodinové plavby nám kapitán popisuje úžasnou okolní scenérii a ukazuje místa, kam ještě nevstoupila lidská noha. „Takhle vypadal Nový Zéland před příjezdem prvních osadníků!“

 Jsme u břehu. Ujdeme sotva pár desítek metrů – a připadáme si jako v jurském parku. Vysoké klenby stromů a kmeny porostlé silnou vrstvou mechu vytvářejí dojem, že každou chvíli musíme narazit na nějakého dinosaura. Asi kilometr od Glade Wharf přecházíme po visutém mostě řeku Clinton, která nás dovádí k místu prvního přenocování. Na první den připadá necelých pět kilometrů, převýšení je minimální, a tak jsme v Clinton Hut za hodinu a půl. Dorazili jsme mezi prvními, takže si můžeme pohodlně vybrat palandu v jedné ze dvou chat. Třetí chata slouží jako jídelna a společenská místnost. V podvečer přichází správce. Dává nám instrukce a snaží se v nás povzbudit naději na lepší počasí: „Pršelo tu několik dní, a tak si myslím, že teď bude pár dnů hezky.“ Nikdo z nás v tu chvíli netušil, jak hluboce se mýlil.

 Ráno vstáváme mezi posledními. Není kam spěchat. Venku lije jako z konve a v údolí se převaluje hustá mlha. Po snídani je situace stejná, a tak nezbývá než vše zabalit do igelitových tašek a přes sebe i s batohem přetáhnout nepromokavé pončo. Je před námi 16,5 km.

Cesta vede přes malebná údolí, potoky a kolem jezer. Bohužel je stále mlha a silný déšť. Částečné vysvobození poskytuje až hustý les. Je sice „nacucaný“ vodou, ale prší v něm o poznání méně.

 Asi po hodinovém stoupání stojíme u další chaty – Mintaro Hut. Dorazila sem už většina z naší skupiny, a tak jsou všude kolem rozvěšeny promočené svršky. Zdejší správce chaty nám sděluje, že s počasím to vypadá velmi špatně. O to radostněji se nám pak snaží popsat úchvatnost okolní krajiny a zabrousí i do historie. Oblast novozélandských fjordů byla objevena v roce 1770 kapitánem Jamesem Cookem. Nejkrásnější Milfordský fjord mu však zůstal utajen, neboť jeho úzké skryté ústí minul. Délka fjordu je asi 15 km a pojmenován byl až ve 20. letech 19. Století po městě v jižním Walesu.

Další den nás probouzí hlasité skřehotání horských papoušků Kea. Počasí je dokonce horší než večer. Změna k lepšímu je pro nejbližší hodiny naprosto vyloučena, a tak nemá cenu odchod z chaty prodlužovat. Vyrážíme na nejnáročnější úsek celého treku. Čtrnáct kilometrů bychom měli zvládnout během šesti hodin.

 Prudké dvouhodinové stoupání nás přivádí na vrchol okolních štítů. Procházíme průsmyk MacKinnon. U mohyly, kde každý turista zastaví a spočine v tichém úžasu nad okolní scenérií, je tak silný vítr a déšť, že se sotva držíme na nohou. Hustá mlha halí vše do neprůhledného závoje. Poprvé prožívám pocit naprosté bezmoci. Tolik jsme se těšili na krásné fotografie, které zde pořídíme. Je naprosto vyloučené exponovat byť jen jediný snímek. Problém nám dělá i určení směru, kudy pokračuje cesta. Pak ale „chytáme stopu“ a během půl hodiny dorážíme do chaty.

 Po půlhodinovém odpočinku opět vyrážíme. Déšť začíná slábnout, až ustává úplně. Mraky se mírně rozestupují. Konečně můžeme spatřit nádheru, která nás obklopuje“ hluboké údolí a stovky větších či menších vodopádů valících se z okolních velikánů. Vytvářejí závoj mizející v nekonečném pralese.

 Místem posledního přenocování je Dumpling Hut. Vše je téměř shodné s předchozími chatami. I cedulka s předpovědí počasí na další týden. Od pondělí do neděle silný déšť. Pouze ve čtvrtek je změna – pouze obyčejný liják. Dávno jsme se rozloučili s myšlenkou, že si užijeme romantickou cestu s nezapomenutelnými výhledy. To nám potvrdil i ranger, který si s námi přišel popovídat. Na naše stesky po lepším počasí s úsměvem konstatuje, že v této oblasti spadne ročně kolem sedmi metrů srážek! „Prší zde bez přestání už sedm dní, ale snad bude zítra cesta schůdná. Před dvěma týdny jsme museli jednu skupinu evakuovat helikoptérou!“ Touto větou rozpoutal mezi přítomnými vášnivou diskuzi o tom, jak to zítra „dojdeme“. „Budu v průběhu noci sledovat stav vody a ráno vám dám vědět,“ uklidnil nás.

 Pršelo bez přestání, a tak nás ráno ani moc nepřekvapilo, když nás strážce požádal, aby chatu nikdo neopouštěl. „Počkejte dvě hodiny. Jestli voda neopadne, musíme volat vrtulník. Jinak se odtud nedostanete!“ V tichosti balíme batohy. Po dvou hodinách dostáváme zprávu, že voda lehce opadla a cestu by mělo být možné projít. Čeká nás 18 kilometrů. Posledních šest hodin cesty.

 Déšť mezitím opět zesílil a vody kolem rychle přibývá. Nejdříve procházíme kaluže a přeskakujeme mírné bystřiny křižující stezku. Goretexové boty mám suché a chtěl bych, aby to tak vydrželo co nejdéle. Potůčků je však stále víc a téměř před očima se mění v potoky. S šestnáctikilovým batohem na zádech a překrytý dlouhým pončem přelézám dvoumetrové kmeny stromů. Brodit se mi nechce, i když někteří už to nevydrželi a procházejí vodou. Po každé zdolané překážce jsem šťastný, že mám na rozdíl od ostatních ještě stále sucho v botách. Přeskakujeme další potok vylitý z koryta a mizíme v pralese. Tam se cesta definitivně ztrácí.

 Najednou je všude jenom nekonečná voda. Už se nedá přeskočit, nelze ji nikudy obejít. Krok těžkne. Do bot se valí voda a sahá nad kotníky. Litujeme ty, kteří jdou za námi. Během několika dalších minut tady bude vody po kolena! Vystupujeme na dřevěný most a překračujeme řeku. Za chvíli ale opět stojíme ve vodě a brodíme. Voda už dosahuje ke kolenům a pořád strašně prší. Desítky minut si razíme cestu chladnou vodou, pak chvilku po mokré zemi. A znovu do vody. Pořád dokola.

 Podařilo se nám dohnat mladý pár z Holandska. Rozpačitě stojí a upravují si batohy. „Jsou tady tři úseky, kde je vody po prsa,“ sděluje nám strážce z poslední chaty, který dorazil s předstihem. S pochopením se domlouvám s mladým Holanďanem, jak cestu zvládnout. Jeho přítelkyně od cesty čekala určitě něco jiného, protože s ním nemluví již od druhého dne. Její výraz se teď nedá ani popsat a tak si raději popřejeme hodně štěstí. Ranger nám ještě radí: „musíte jít velmi opatrně. Stezka je tu dost úzká a po stranách jsou hluboké příkopy. Ale půjde to. Zlomte vaz!“

 Po chvilkovém zaváhání a ujištění, že tohle je tu normální, vstupujeme do rozvodněného živlu. Po kotníky, po kolena, po pás a chvílemi opravdu i po prsa. Voda je čistá a klidná. Cestu vytyčují vysoké kůly. Snažíme se pořídit pár snímků, ale objektiv se mlží a tak to vzdáváme. Pomalu postupuji vpřed. Najednou se přede mnou ve vodě objeví dva obrovští úhoři a pomalu se přede mnou vinou vpřed. Je to úžasná situace. Připadám si jako v pohádce. Jako by mi chtěli ukázat správnou cestu.

 Po šesti hodinách velmi namáhavého pochodu dorážíme k cíli - Sandfly Point. Vzájemně se objímáme. Komu zbylo něco suchého, ten se převléká. Postupně dochází zbytek výpravy. Vypadáme zdecimovaně, ale jsme šťastní. Prožili jsme něco, na co se hned tak nezapomene. Připlouvá loď. Nakládáme batohy a opouštíme Milford Track – „nejkrásnější stezku světa“.

 

 

Nejnovější články