Home Blog Medvědi v amerických národních parcích

Medvědi v amerických národních parcích

 

„Víte, jak rozeznáte černého medvěda od grizzlyho?“ ptá se na oko vážným tónem strážce parku a přisedá k tiše plápolajícímu ohni. Pozoruje naše nejisté výrazy a pak s úsměvem dodává: „Když vylezete na strom, černý medvěd vyleze za vámi, kdežto grizzly vás z něj setřese!“ Na národní park Yellowstone pomalu padá tma a o setkání s medvědy není pochyb.

Americké národní parky na západě USA jsou pověstné výskytem medvědů. Setkat se s nimi je možné nejen na treku v opuštěné divočině, ale také při pouhém průjezdu parkem nebo třeba při cestě na záchod v obyčejném kempu. Záleží na štěstí či smůle. Opakovaně jsem navštívil v různých letech stejná místa a tam, kde jednou bylo možné prožít neuvěřitelná setkání s divokými zvířaty, jsem jindy zahlédl sotva veverku. Mnoho návštěvníků poznává přírodu pouze z auta a tak celý den přejíždějí z místa na místo v naději, že zahlédnou nějaké zajímavé zvíře. Mnoho z nich je úspěšných a díky tomu, že si zvířata na přítomnost aut dávno zvykla, je možné dostat se k některým opravdu velmi blízko. Na vrcholu žebříčku takto „ulovených“ zvířat je samozřejmě medvěd. Jeho přítomnost v blízkosti silnice znamená téměř vždy dopravní kolaps. Auta zastavují po obou stranách silnice, ze všech okének vykukují hlavy, napřažené ruce s foťáčky, ale také špičkové teleobjektivy. Někteří lidé své nadšení nedokáží ovládnout, vylézají z aut a snaží se přiblížit ještě o kousek blíž, najít ještě lepší úhel pro fotku. Z nevinně se pasoucího médi se stává tak trochu štvaná zvěř. Každý jeho krok je provázen posunem davu, právě o tolik o kolik se sám pohne. Většina volně žijících medvědů je vybavena čipem nebo přímo obojkem a tak se při větší kumulaci lidí s méďou u silnice brzy objeví strážci parku, kteří se snaží chránit bezpečí zvířete i přihlížejících návštěvníků. Ochraně přírody, jejímu poznání a chování člověka v ní je v každém parku věnována veliká pozornost. Návštěvní centra poskytují zdarma vyčerpávající informace o tom, jak se chovat při nečekaném setkání s medvědy, ale i s bizony, losy, jeleny nebo třeba s hady. Vzdělávací programy pro děti i dospělé představují výborný způsob, jak si divočinu užít, porozumět jí a přitom se v ní neztratit.  Snadno lze tedy zjistit zásadní rozdíly mezi černým medvědem a grizzlym. Je to nejen otisk stop, větší mohutnost grizzlyho, jeho hnědá barva, ale především větší agresivita, zejména u matky s mláďaty. Černý medvěd je zase naopak výrazně lepší stromový lezec a tak se před ním na stromě opravdu neschováte. Narazit na grizzlyho je větší vzácnost. Vyskytuje se ve vyšších nadmořských výškách. Potká ho tedy spíše osamělý turista s batohem na zádech. Černý medvěd nemusí být vždycky černý. Jeho srst může být zbarvená od tmavě černé, přes hnědou a skořicovou až po velmi světlou. Dojde-li k takovému setkání je nejlepší obranou hluk. Velkým hitem je prodej rolniček všech velikostí, které se dají připevnit na batoh nebo obuv. Každý krok je pak provázen zvoněním a z romantického výletu do přírody se může stát výlet, po kterém vás bude pořádně bolet hlava. Nepodaří-li se medvěda vyplašit hlukem, nezbývá než si lehnou na zem, krýt si zátylek a „dělat mrtvého“! Teoreticky to zní rozumně, v praxi si to lze těžko představit. Přesto vám to může zachránit život.

Národní park Yosemite Po dlouhém letu z Evropy do San Francisca jsme si vypůjčili auto a vyrazili přímo do překrásného yosemitského národního parku. Po vjezdu do parku, již značně unaveni, jsme před sebou měli jediný cíl. Najít rychle kemp, postavit stan a jít spát. Řízení jsem si užíval, ale cesta už byla opravdu dlouhá. Projížděli jsme lesem. K mému velkému překvapení se náhle z pravé strany ze stráně skutálela černá koule. Před autem se rozbalila, přeběhla silnici a zmizela v lese. Dupl jsem prudce na brzdu. „Co to bylo?“, ptá se přítelkyně a udiveně zírá před sebe na prázdnou cestu. „Medvěd! A nebyl zrovna malej“ odpovídám se stejným úžasem. „To nám to pěkně začíná!“ Bylo to první zvíře, které jsme v parku potkali. Začalo se stmívat a to bohužel znamenalo, že najít v kempu prázdné místo už nebude možné. Vrátili jsme se proto za hranici parku a našli kemp, ve kterém ještě místo bylo. Cestou na recepci jsem v lese podél cesty zahlédl další dva černé medvědy. Byla již tma, vyřídili jsme formality a zalezli do stanu. V noci mě probudili hrozné rány. Jakoby někdo práskal železnými dveřmi. Slyšel jsem vzrušené hlasy a opakované blýskání. Hned za hlavou mi začalo něco šustit a podivně funět. Chvíli jsem poslouchal, ale když zvuky nabíraly na intenzitě a funění přicházelo jednou z leva, jednou zprava, rozhodl jsem se vykouknout ze stanu. Byl to výjev opravdu nečekaný. Asi deset metrů od našeho stanu ležel převrácený veliký železný kontejner. Kolem byly rozsypány odpadky. Na kontejneru stál medvěd a snažil se odklopit víko. To byly ty rány. Na dalších odpadcích si pochutnávali další dva medvědi. Kolem tohoto výjevu stáli na střechách karavanů probuzení turisté a fotili jako o život. Přístupová cesta z lesa vedla kolem našeho stanu. Právě po ní medvědi přicházeli a odcházeli. Pozoroval jsem situaci a pak zalezl zpátky do spacáku. Raději už jsem ho ale nezapínal. Co kdyby … .  Ráno už byl klid. Zůstaly jenom pobourané kontejnery a hromady odpadků. Sedli jsme si ke snídani a začali probírat noční zážitek. Korunu tomu nasadila přítelkyně Martina. Na otázku, jestli v noci slyšela ty rány, nevzrušeně odpověděla:“ Také jsem se budila. Nechápu, proč musí popelnice vyvážet tak brzy ráno, když ještě všichni spí!?“

V Yosemitech jsme zůstali i v následujících dnech. Přesunuli jsme se hlouběji do parku. Místa už ale byla stejně obsazená. Našli jsme si kemp, kde bylo nutné nechat auto na parkovišti a potřebné věci přenést na místo určené k táboření. Vše voňavé (včetně zubních past, repelentů, léků, žvýkaček, atd.) musí být uloženo v tzv. bear boxech. Jsou to železné bedny, uzavíratelné karabinami. Měly by odolat medvědím choutkám. Vše jsme svědomitě přenesli z auta a uložili podle instrukcí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se druhý den ráno vrátili na parkoviště. Naše auto bylo v pořádku, ale to vedle nás mělo rozbité okénko, bylo poškrábané a na dveřích byla nádherně otištěná medvědí tlapa. Opravdu jako podpis. „Byl jsem tady. Váš medvěd!“ O tom, že v autě zůstalo něco voňavého nebylo pochyb.

Na několik dní jsme chtěli opustit místa obležená turisty. Vyřídili jsme si nezbytný permit a vyrazili na třídenní trek. V parku se nedoporučuje pít vodu z potoků a jezer. Přestože je křišťálově čistá, může obsahovat střevní bakterii Gardia lamblia, která může váš pobyt silně znepříjemnit. Nesli jsme si tedy tablety pro chemickou úpravu vody. Po dvou dnech chůze jsme z cesty uviděli na úpatí lesa medvěda. Chvíli jsme se pozorovali a pak se vydali svou cestou. Ta byla ale společná. Postupovali jsme souběžně a vzájemně se okukovali, co dělá ten druhý. Pak medvěd zmizel a my dorazili na překrásné místo určené k táboření. Po večeři jsme uložili vše podle předpisů. Omyli jsme ze sebe repelent a vše voňavé zavěsili v batohu na vzdálený strom. Zůstal nám kanystr s upravenou vodou. Tablety dají vodě charakteristický zápach a tak jsme ho přesunuli také dostatečně daleko od stanu. Pro jistotu jenom pod strom, kdyby měl někdo v noci žízeň a chtěl se jít napít. Ráno jsme vylezli ze stanu. První co nás udivilo, byla hromada nadrobno rozcupovaného toaletního papíru. „To musela být nějaká neurotická veverka.“ Řekl jsem si s úsměvem a vydal se pro vodu. Kanystr jsem našel v trávě. Byl prázdný a ve dvou řadách měl čtyři otvory. „Tak přece přišel. Ještě že jsme ho nenechali u stanu!“

Národní park Sequoia Národní park Sequoia je úžasné místo, přeplněné turisty. Nabízí stezky mezi úchvatnými sekvojemi, jejichž rozměry si lze jen stěží představit. I tady je možné potkat medvědy. V hlavním kempu jsme opět nesehnali místo a tak jsme se vrátili více na periferii. Celý den jsme chodili a jezdili po parku a obdivovali jeho monumentální přírodní zajímavosti. Večer jsme dorazili unavení a začali připravovat večeři. Bylo o čem vyprávět. Zůstali jsme u ohně a užívali si pobytu v přírodě. Plápolaly poslední plamínky. Holky šly umýt nádobí a já zůstal u ohně sám. Ponořen pohledem do žhavých uhlíků jsem najednou zahlédl, jak se ve tmě přivalila nějaká černá koule a zmizela za autem. Seděl jsem a přemýšlel, co to mohlo být. Než jsem se však vzpamatoval, stál přede mnou černý méďa a mlsně zíral na poslední prázdný ešus, který zůstal na stole. Dělily nás tak dva metry. Byl jsem jako opařený, ale pud sebezáchovy mě přinutil jednat. Dělat mrtvého mě vůbec nenapadlo a tak jsem začal dělat rámus. Odhánět medvěda výkřiky „huš, huš, běž pryč!“ mi přišlo sice komické, ale zabralo to. Medvěd se zarazil, chvilku mě pozoroval, jakoby zvažoval rizika a pak se, k mé nepopsatelné úlevě, otočil a zmizel. Zíral jsem do hluboké tmy a podle hysterického křiku z různých částí kempu tušil, kde zrovna méďa zkouší svoje štěstí. Medvědi sice nemají mimiku, přesto mi zklamaný výraz jeho tváře zůstal v paměti dodnes.

Národní park Yellowstone Yellowstone jako nejstarší národní park na světě je opravdovou perlou mezi parky. Příroda zde vykouzlila dech beroucí skvosty, které můžete obdivovat z auta nebo vyrazit hluboko do nitra divočiny a užívat si jich bez kontaktu s jediným člověkem. Rozhodli jsme se pro třídenní trek. Při vyřizování permitu musí každý zájemce shlédnout asi 20 minutový instruktážní film. V něm se dozví, jak se v přírodě chovat, čemu se vyvarovat a na co dávat pozor. Další den balíme batohy a odjíždíme na malé parkoviště u silnice, kde necháme auto. Po dvou hodinách chůze jsme již dávno ztratili civilizaci z dohledu. Část cesty nás provází kojot, jehož teritorium jsme asi narušili. Míjíme malé stádo bizonů a u malého kaňonu s divokou řekou děláme první přestávku. Martina pečlivě prohlíží stráň a pak zavolá: „Hele, koukej támhle! Co to je? Není to medvěd?“ Naše pohledy se soustředí na padlý kmen asi dvěstě metrů od nás. Opravdu je to medvěd. Nevšímá si nás. Jen usilovně něco čichá a přechází sem a tam. Chvíli ho pozorujeme a pokračujeme podle plánu. Než dorazíme na tábořiště, nacházíme po cestě desítky obrovských paroží. Někdy i s hlavou, někdy celou kostru, někdy jenom torza jednotlivých kostí. Můžeme se jen domnívat, co se tam kdysi odehrálo. Na určeném místě stavíme stan a chystáme večeři. Vše voňavé balíme do batohu a zavěšujeme přes položený trám do třímetrové výšky, jeden a půl metru od kmene stromu. Medvěd tentokrát žádný nepřišel, ale napětí nás neopouštělo po celou zpáteční cestu. Z auta ze silnice jsme v dalších dnech minuli několik černých medvědů. Jednou dokonce samici grizzlyho s mládětem.

Národní park Grand Teton Sousedí s Yellowstonem a patří k mým nejoblíbenějším. Jeho divoké hory, nádherná jezera a hojnost zvěře, dávají tisíce možností, jak si vychutnat volný čas. Na cestách jsme potkali nejen desítky svišťů, chipmanků, laní i jelenů. Pozorovali jsme i losici s mládětem a k našemu velkému úžasu jsme narazili i na dikobraza. Pořád nám ale chyběl nějaký ten medvěd. Poslední večer před odjezdem jsme si ještě vyjeli na vyhlídku. Poblíž odbočky jsem z auta najednou zahlédl medvěda. Šlápl jsem na brzdu. Rychle jsem zařadil zpátečku a vrátil se o pár desítek metrů. Opravdu tam byl krásný medvěd. Klidně se pásl u cesty, bez zájmu o okolí. To už ale zastavují další auta a na silnici se vytváří typická „medvědí zácpa“. Beru foťák a vylézám z auta. Je nás několik a všichni jsme schovaní za řadou aut. Medvěd se na chvilku zastaví, zavětří a prohlíží si nás. Když situaci vyhodnotí jako bezpečnou, skloní opět hlavu a s čenichem u země hledá něco k jídlu. Jednou se přiblíží více k silnici, pak se opět vzdálí do lesa. Nakonec se zanoří mezi stromy a pomalu odchází z dohledu. Jsem nadšený. Nejen z kontaktu s úžasným zvířetem, ale i z disciplinovaného chování pozorovatelů. Od rangera jsme se už dříve dozvěděli, že někteří lidé jsou schopni neuvěřitelného chování. Zdá se, že jejich osvětová činnost přináší ovoce. Lidé, kteří dorazí do divočiny z měst od svých televizí a počítačů, jako by již úplně ztratili respekt k možným rizikům. Nezbývá než doufat, že bláznů, kteří v nadšení, že vidí medvěda, namažou ruce svých dětí medem a pošlou je, ať k nim jdou blíž, aby měli atraktivní fotografii na památku, bude ubývat rychleji, než ubývá zvířat kolem nás.

Nejnovější články