Home Blog Výstup na Gunung Rinjani

Výstup na Gunung Rinjani

Sbírám sílu na další krok. Nemůžu. Jeden krok dopředu, půl kroku dolů. Bořím se do sopečného štěrku a cítím, že další krok už neudělám. Obracím se na Martinu. Je dva metry za mnou. Po tváři jí tečou slzy, ruce má zmrzlé a nemůže dál. K vrcholu je to už jen asi stopadesát metrů. Jsem úplně vyčerpaný.  Začíná se rozednívat a mně je jasné, že východ slunce si z vrcholu této majestátné sopky nevychutnám…  

  Gunung Rinjani – druhá nejvyšší aktivní sopka v Indonésii, představuje se svými 3 726 m nepřehlédnutelnou dominantu ostrova Lombok. Jako magnet přitahuje turisty z celého světa. Na samotný vrchol však dokáže vystoupat jen poměrně malá část dobrodruhů, toulajících se po některé z trekových cest.    Při plánování potápěčské výpravy na Bali jsem Rinjani spatřil poprvé. Na obrázku v průvodci. Začetl jsem se do popisu několikadenního treku a o náplni naší cesty jsem měl okamžitě jasno. K zavazadlu s výbavou pro potápění jsem připravil i pořádný batoh s věcmi nezbytnými pro třídenní trek. Když se mě Martina s rozpaky ve tváři zeptala : „ … a kam si zabalím své šatičky, věci na pláž a do společnosti?“, našel jsem pohotově řešení a vycpal jimi volná místa mezi ploutvemi, neoprény, pohorkami, spacáky a trekovými holemi. S dvěma zavazadly o hmotnosti 20 a 19 kg jsme byli připraveni na dalekou cestu. Všechny nepotřebné věci jsme zanechali na Bali a z Amedu vyrazili rychlým člunem na Lombok. Po asi hodinové plavbě jsme se vylodili na pláži u města Bangsal. Ušli jsme pár metrů a už se k nám hrnou „naháněči“. O našem úmyslu nemají pochyby a hned nás vedou do své kanceláře. Domlouváme plán cesty, dopravu a délku výstupu. Z časových důvodů zkracujeme výstup na dva dny a jednu noc. Platíme zálohu a čekáme na auto, které nás odveze do vesnice Sembalun Lawang v nadmořské výšce 1 156 m n. m. Nachází se zde trekové centrum a právě odsud zítra vyrazíme.    Ubytováni jsme v příjemné chatičce s krásnou zahradou. Do večera je ještě spousta času a tak vyrážíme na prohlídku okolí. Ve vesnici je naprostý klid. Téměř mrtvo. O možnosti výstupu informuje pouze jedna oprýskaná a špatně čitelná cedule vedle silnice. Působí to na nás trochu depresivně. Raději se pokusíme najít něco k jídlu. Usedáme v opuštěné restauraci. Starý pán ochotně přináší jídelní lístky a jde rozehřát vařiče v kuchyni. Do jídla se mi moc nechce. Představa střevních potíží během cesty mi nahání hrůzu a tak si dávám osvědčenou banánovou palačinku a colu v plechovce. Pomalu se začíná stmívat a tak ještě procházíme vesnicí, abychom zjistili, kde to vlastně jsme. U místních vzbuzujeme veliký zájem, ostych a rozpaky. Připadáme si trochu jako mimozemšťané. Během chvilky jsme obklopeni davem usměvavých dětí. Chtějí se nás dotknout, pozdravit,  a pořádně si nás prohlédnout. Přivolávají rodiče a i ti se s námi zdraví. Asi největším překvapením je pro nás jakási muslimská žena, která na své zahrádce míchá cosi v obrovském hrnci. Nedá mi to, zastavím se u plotu a ptám se: „Salam alaikum. Co to tady vaříte?“ Paní se na mě podívá, téměř nadskočí, položí vařečku a začne něco volat. Během chvilky je na dvorečku asi pět lidí a plno dětí. Paní je naprosto dominantní a nekompromisně uděluje pokyny. Jsme zváni dovnitř. Zdráhám se, ale nejde odolat. Jsme vtlačeni do malého temného pokojíčku a usedáme na zem. Někteří sedí s námi, ostatní se tlačí ve dveřích a hltají každý náš pohyb a grimasu. To už před sebou máme talíře, skleničky, polévku, rýži , omáčku a jakési maso. „Pane bože, z čeho to asi je?“, říkám si v duchu a přemýšlím, jak se z celé té hostiny vyvléknout. Nemáme ale šanci. Zájem pohostit nás je tak veliký, že jakékoliv odmítnutí by znamenalo velikou urážku. Nikdo z nich bohužel neumí ani slovo anglicky a tak nezbývá než se jenom usmívat a pokorně baštit servírované pokrmy. Každé sousto provází osm párů očí až do našich žaludků. Je to pěkně ostré a pusu mám jak v ohni. Bod zlomu nastává v okamžiku, kdy před nás postaví skleničky a nalijí vodu. „Tak to ani náhodou! Nepij to!“ říkám Martině a s úsměvem skleničky odmítáme. Teplé jídlo ještě snad, ale vodu z nejistého zdroje, to fakt riskovat nemůžeme. Anglicky se snažím vysvětlit, že jejich voda je pro nás nebezpečná a snad se mi to i daří. Loučíme se. Radostný výraz hostitelky se nedá popsat. Vyprovázejí nás až daleko od domu a děti ještě dále. Ráno vstáváme brzy a balíme nezbytné věci. Je krásně jasno, nebe bez mráčku. Od chatky se naskýtá úchvatný pohled na Rinjani. „Tak támhle bychom měli zítra stát“, ukazuji Martině na vrchol kuželovité sopky. „Bude to asi pěkná dřina, ale výhled odtamtud musí být perfektní“. Odcházíme na snídani. Banánová palačinka, toust a čaj. Co taky jiného před takovou cestou? Na dvou mopedech jsme převezeni k trekovému centru. Registrujeme se, platíme poplatek za cestu a pokračujeme dále.    V malé vesničce se setkáváme s naším průvodcem. Vlastně jsou dva. Jeden je průvodce, druhý nosič. Zdravíme se. V hlavě mi naskakuje veliký otazník. „Co to má znamenat? Chápeš to?“, ptám se Martiny. Vidím, že i ona je poněkud v rozpacích. To, že jsou oba o dvě hlavy menší než já, mě v Asii už nijak nepřekvapuje. Co však budí naše velké rozpaky je jejich oblečení a vybavení na cestu. Je před námi náročný dvoudenní trek a naše oblečení tomu odpovídá. Goretexové pohorky, trekové hole, batoh pevně obepnutý kolem těla, termoprádlo a funkční trička. Prostě to nejlepší co jsme mohli pořídit. Průvodce tam stojí v ušmudlaném děravém svetru, se splihlým batůžkem na zádech a v rozšmajdaných starých botaskách. To však není nic proti nosiči. Ten má jenom tričko, trenýrky a na nohách, světe div se, ty nejjednodušší „žabky“!!! S úsměvem nám ukazuje, že má vše potřebné připraveno. Jsou to dva proutěné koše spojené asi dvoumetrovou bambusovou tyčí. V koších je opravdu všechno. Jídlo, voda, stan, spacáky, ovoce, věci na vaření, deky, nádobí. Prostě všechno co by se mohlo cestou hodit. Upřesníme si ještě pár detailů a vyrážíme.    Přes pole se vzdalujeme od vesnice a mizíme v listnatém lese. Je vedro a paří slunce. Po pár minutách jsem úplně mokrý. Po hodině chůze děláme první zastávku. Průvodce v roláku i nosič v žabkách jsou úplně v pohodě. My usedáme úplně propocení ke stromu, hltáme vodu a snažíme se popadnout dech.    Opouštíme les a pokračujeme v cestě. Funkční tričko nestačí odvádět pot a tak jsem pořád úplně mokrý. Přecházíme přes vysušené pláně a cesta je stále strmější. Po zhruba hodině chůze děláme vždy přestávku. Zatímco nás opouštějí síly a unaveně padáme k zemi, nosič sundá bambus z ramene, z košíku vyndá ananas, rychle ho nakrájí a nabízí ho k osvěžení. Občas to prostřídá s banánem.               Po několika hodinách přicházíme k nejstrmějšímu úseku dnešní cesty. Je plný drnů, kořenů, suché trávy a klouzající hlíny. Stále nemohu pochopit, jak je možné, že to ten nosič takhle zvládá. Mám na kožených botách silnou vibramovou podrážku, vyvážený batoh a dvě trekové hůlky jako oporu. Přesto se občas kopnu do palce, uklouznu nebo zavrávorám. On v těch svých žabkách jde naprosto neomylně. Přes rameno bambus a dva patnáctikilové koše. Vůbec nezaostává, vůbec nevypadá vyčerpaně. Po asi šesti hodinách vystupujeme na okraj kráteru. Ještě kousek po jeho hraně a vyčerpaní dorážíme do tábora, kde přenocujeme. Shazujeme batohy a těžce oddychujeme. V táboře je už pár stanů a další budou ještě přicházet. Zatímco se s Martinou snažíme nabažit pohledu na jezero uvnitř kráteru a vyčerpaní se převlékáme do suchého oblečení, naši průvodci okamžitě staví stan a připravují jídlo. Než jsme se vzpamatovali, měli jsme postavený stan a před sebou každý teplou rýži, maso, omáčku a ovoce. Asi dvěstě metrů od tábora je i tekoucí pitná voda a jakési kadibudky. Při jejich obhlídce jsem však rád, že mám psychicky navozenou zácpu a že mi snad vydrží až do zítra. Další potíž je s několika opicemi, které se zdržují v blízkosti tábora. Nenápadně čekají na příležitost, a když chvilku nedáte pozor, hned vám něco ukradnou a zmizí v kráteru. Na rozdíl od těch civilizovanějších na Bali, jsou neodbytné a agresivní. Zahnat je není jednoduché. Našim průvodcům ukradli v nestřeženém okamžiku láhev s olejem. Našel jsem si raději pořádný klacek, a když se jenom přiblížila, už jsem ji hnal.    Postupně přicházejí další turisté. V táboře je nás nakonec asi třicet. Jestli od začátku obdivuji našeho nosiče, pak u některých jeho kolegů zůstávám úplně u vytržení. Nosiči jedné takové skupinky postavili stany a ke každému přidali rozkládací křesílka!!! Tomu už opravdu přestávám rozumět.    Začíná se stmívat. Mraky se rozestoupily a můžeme si vychutnávat úžasný západ slunce za obzor kráteru. Pak zalézáme do stanu a teplých spacáků. Jdeme spát. Vstávat se bude brzy ráno a je potřeba nabrat trochu sil. Naši průvodci si ještě povídají u ohně a pak i oni zalézají pod celtu. Stan nemají, spacáky také ne. Spí na zemi!    V noci je silný vítr a náš stan stěží odolává jeho poryvům. Ve dvě hodiny ráno nás budí průvodci. Nerad opouštím teplý spacák a vylézám do chladné noci. „Vstávejte. Za chvíli musíme vyrazit“, říká jeden z našich průvodců, zatímco druhý za ním stojí připravený s teplou omeletou a čajem pro každého z nás.        V táboře panuje čilý ruch. Oblékáme si teplé oblečení a ve tři hodiny vyrážíme na lehko dobýt vrchol. Kousek za táborem nastupujeme do prudkého stoupání. Jde s námi jen jeden z průvodců. Nosič v žabkách zůstává v kempu. Mám na zádech malý batoh s výbavou k fotografování a dvě lahve s pitnou vodou. Trekové hůlky nám jsou v tomto prudkém stoupání spíše na obtíž. Přestože je úplně jasná obloha, bez čelovek bychom v té tmě nebyli schopni ujít v těžkém terénu ani metr. Asi hodinu stoupáme krok za krokem těžce vzhůru. Zalykáme se droboučkým sopečným prachem, který se víří s každým dalším krokem. Při krátké zastávce se obracím směrem k táboru. Vystoupali jsme už celkem vysoko a tak je v temné noci vidět jenom pár skomírajících ohníčků. Pod námi se vine had světýlek z čelovek dalších turistů.    Cesta pokračuje mírnějším úsekem další hodinu. „Uf, teď už to snad bude dobré“. Říkáme si s Martinou a stále v hluboké tmě se snažíme vytušit vrchol sopky. Jenže omyl. Nastává další velmi prudké stoupání. Začínají nám rychle ubývat síly. Přestávky se zkracují a postupně se míjíme se skupinkami ostatních. Na všech je znát, že toho už mají plné zuby. Jediný, kdo jde naprosto bez problémů, je náš průvodce.    Po několika hodinách cesty přicházíme opravdu těsně pod vrchol. Je před námi posledních dvěstě metrů přímo rovně vzhůru. Kamení, štěrk a sopečný prach. Na první pohled cesta, která by se snad dala i vyběhnout. Pro nás však cesta velkého utrpení. Pomalu kráčím vpřed, jenže nohy se mi boří mezi kameny. Hrnu je pod sebou dolů a tak místo pohybu vpřed stojím téměř na místě. Opírám se o hůlky, ale ani to nepomáhá. Krok vpřed, půl kroku zpátky. Je silný vítr. Mnoho lidí odpadlo a dál nepokračuje. Silný vítr nám šlehá do tváří. Je zima a začíná svítat. Průvodce mi nabízí pomoc s batohem. To ale nechci. Musím to přeci zvládnout. Další desítky minut a posun jen o pár metrů. Každý třetí krok musím odpočívat. Martina má modré rty a omrzlé ruce. Po tvářích jí tečou slzy. Je také bezmocná.    Sto metrů pod vrcholem vychází slunce. Je na druhé straně sopky. Nevidíme nic. Je jasné, že cíl nesplníme. Pohled na sluneční paprsky, zaplavující celý kraj kolem sopky, nám zůstane odepřen. Nemůžu! Už neudělám ani krok. Visím zapřený na hůlkách, hlavu skloněnou a lapám po dechu. Nemohu se pořádně nadechnout. Vzdám to! Už nemám sílu! Nechci jít dál! Zabořený ve štěrku zkouším udělat další krok. A zase sjíždím dolů. Musím dál! Přeci to teď nevzdám! Dlouhý odpočinek a další tři kroky. Posun asi o metr. Někteří lidé už jsou na vrcholu. Martina deset metrů přede mnou. „Proč jsem sem chodil? Jsem na sopce. Téměř na vrcholu. Východ slunce neuvidím. Už je vysoko. Nic zvláštního už mě tam nečeká. Končím!“ Hlavou se mi honí myšlenky na návrat. Umět odhadnout své síly a vzdát výstup není prohra, ale zkušenost. „Martina je výš. To musím zvládnout! Vždyť už je to jenom pár desítek metrů. Přeci to nevzdám!“ Připadám si jako Gloom z Pána prstenů. Úplně rozdvojená osobnost. „Ještě to zkusím. Vrchol se blíží. Teď už musím! Nevzdám to!    Naprosto vyčerpaný stojím na vrcholu. Sluncem zalitá krajina nabízí úchvatné výhledy.  Obrovský kráter zalitý jezerem a z něj vystupující další sopka. Nádhera! Objímám se s Martinou. Dělám několik fotek na památku. Nemám sílu fotit. Celou tu výbavu jsem táhl zbytečně. Sotva udržím foťák. Nemohu se nabažit toho krásného pocitu, že jsme to zvládli a stojíme na vrcholu. 3 726m! Je vidět až na Bali.    Sestup je náročný, ale rychlý. Sypký štěrk klouže a tak dolů spíš sjíždíme než jdeme. Každý krok provází oblaka všudypřítomného prachu. Zalykám se jím, ale jsem šťastný. Dokázali jsme to!     Vracíme se do tábora. Tam už nás čeká nosič s obědem. Krátce odpočíváme. Balíme věci a vyrážíme zpět. Nosič v žabkách jde naprosto neomylně. Nám se pletou nohy a máme co dělat, abychom udrželi rovnováhu. Je úmorné vedro.    Po několika hodinách stojíme opět ve známé vesničce. Už tam na nás čeká auto. Loučíme se s průvodci a vyrážíme směrem k moři. Unavení, zaprášení, ale velmi šťastní. Naposledy se otáčím. Sem už víckrát nepojedu. Vrchol již zahalily mraky. Přesto tam Rinjani stojí jako obrovská výzva čekající na své další pokořitele, kteří netuší, co je čeká!

Více fotografií si můžete prohlédnout na www.petrpalous.cz

Nejnovější články